Modelování chemického složení uhličitanu mořské vody v regionech akvakultury měkkýšů: Poznatky o uvolňování CO2 v souvislosti s tvorbou a růstem skořápek

Akvakultura měkkýšů je odvětví s vysokou hodnotou, které rychle zvyšuje produkci v Evropě i na celém světě. V posledních letech se diskutovalo o možných rozsáhlých přínosech této formy produkce potravin pro životní prostředí. Jedním z aspektů akvakultury měkkýšů, která byla podrobena kontrole, je produkce vápenitých lastur (CaCO3). Růst měkkýšů byl někdy popsán jako propad pro atmosférický CO2, neboť zablokuje uhlík v pevné minerální formě. Přísnější modelování chemického uhličitanu, včetně souběžných změn mořské vody pCO2, pH, rozpuštěného anorganického uhlíku a celkové zásaditosti, však ukazuje, že kalkifikace je čistým zdrojem CO2 do atmosféry. V kombinaci s diskusemi o tom, zda by do modelování uhlíkové stopy měla být zahrnuta respirace měkkýšů, to naznačuje, že k tomu, aby mohla být akvakultura měkkýšů zahrnuta do systémů obchodování s uhlíkem a výpočtů stopy, je zapotřebí hlubšího porozumění. Zde ukazujeme, že regionální rozdíly v systému uhličitanů v moři mohou změnit množství CO2 uvolněného na jednotku tvorby CaCO3. Naše chemické modelování uhličitanů ukazuje, že pobřežní farma slávek v jižním Portugalsku uvolňuje přibližně 0,290 g CO2 na g vytvořené skořápky CaCO3. Pro srovnání, stejné hospodářství v pobřežním Baltském moři by vyprodukovalo až o 33 % více CO2 na g CaCO3 (~0,385 g-CO2·(g-CaCO3)–1). Tato prostorová variabilita by proto měla být rovněž zvážena, pokud má být akvakultura měkkýšů zahrnuta do budoucích systémů obchodování s uhlíkem a do plánování budoucího rozšíření produkce v celém odvětví.